Vyzvedneme dítě ve škole a hned poznáme, že je rozrušené. Než se stihneme zeptat, co se stalo, spustí se slzavý výklad o nepříjemném střetu s jiným žákem.
Jak posloucháme, začnou se v nás probouzet emoce. Možná nás zasáhnou vlastní vzpomínky na podobnou zkušenost z dětství. Možná se spustí rodičovský pud vše řešit. Pravda je, že není snadné sledovat, jak si dítě prožívá bolest.
Poslech a potvrzení pocitů jsou skvělým prvním krokem, ale pojmenování chování může situaci objasnit a pomoct nám rozhodnout, co dál. Šlo o pouhou drzost? O zlomyslnost? Nebo už to byla šikana? Někdy je rozdíl těžké rozpoznat.
Proč je důležité rozlišovat nezdvořilost, zlomyslnost a šikanu
„Je důležité rozlišovat mezi těmito vzorci chování, abychom na ně dokázali adekvátně reagovat a nevylévali olej do ohně, třeba tím, že nechtěně situaci zhoršíme, nebo tím, že dítě ochromíme a připravíme ho o možnosti si potřebné dovednosti osvojit,“ říká Angela Caiazza, rodinná terapeutka z LifeStance Health.
Jak je mezi těmito třemi stavy rozeznat
Caiazza upozorňuje na dva ukazatele, které pomáhají chování zařadit: úmysl a frekvence.
„Nezdvořilost obvykle není úmyslná ani častá, i když může bolet; často to znamená, že někdo má jen špatný den,“ vysvětluje. Představme si děcko, které předbíhá ve frontě, protahuje oči nebo se vytahuje — je to impulzivní a bezohledné, ale zpravidla to není zaměřeno na ubližování.
„Zlomyslnost už je úmyslná, i když také spíše ojedinělá a není výrazně zaměřená na kontrolu,“ dodává Caiazza. Jde o úmyslný, zraňující výrok v afektu, vyloučení kamaráda po hádce nebo poškození výtvarné práce na odplatě — je to zlomyslné, ale nebývá tam výrazná nerovnováha moci a většinou se to neděje opakovaně.
„Šikana je naopak kombinací všech těchto prvků — úmyslná, opakující se a silně zaměřená na moc a kontrolu,“ říká Caiazza. Takové chování je vytrvalé, často pokračuje i přesto, že někdo řekl ‚přestaň‘, a mocenský rozdíl učiní oběť neschopnou se bránit.
Jak naučit děti, aby se za sebe dokázaly postavit
Vysvětit dětem rozdíly mezi těmito třemi typy chování jim pomůže vědět, jak správně reagovat a kdy požádat o pomoc. „Můžeme děti naučit přizpůsobit reakci situaci — například nechat bez povšimnutí neúmyslnou a ojedinělou nezdvořilost, projevit shovívavost, když je to vhodné, pomoci jim projevit se vůči zlomyslnosti klidným a jasným prohlášením typu: ‚Nelíbí se mi, jak se ke mně chováš,‘ a zároveň dětem vysvětlit, že šikana je velmi vážná záležitost, kterou by žádné dítě nemělo řešit samo,“ vysvětluje Caiazza.
Kdy by rodiče měli zasáhnout
Role-playing může dětem pomoct nacvičit asertivitu, nabrat sebevědomí a zdokonalit komunikační dovednosti, ale schopnost dítěte zvládnout situace má své hranice. Rodiče by měli zasáhnout, pokud se chování stane úmyslným, opakovaným nebo eskaluje. „Kdyby dítě začalo mít strach ze školy, častěji si stěžovalo na bolest břicha, nebo se stalo úzkostnějším či uzavřenějším, jsou to signály, že potřebuje aktivnější podporu a zásah,“ varuje Caiazza.
Znát znaky vážnějších forem chování, jako je šikana, je užitečné i při rozhovorech o nezdravé dinamice přátelství. Studie ukazují, že u dospívajících se šikana často objevuje mezi vrstevníky v rámci snahy o společenské postavení — tzv. „frenemies“ scénáře, kdy agresor získává popularitu a ostatní se k němu přidávají, aby si zajistili své místo ve společnosti.
Když se něco takového stane, je to pro děti obzvlášť bolestivé a matoucí. „Nejlepší, co můžeme udělat, je pomoct dítěti pochopit, že bez ohledu na to, kdo to je — kamarád, člen rodiny nebo dospělý — zdraví lidé se navzájem úmyslně neubližují a nikdo by takové chování neměl tolerovat,“ zdůrazňuje Caiazza.
V takových situacích doporučuje rodičům hájit bezpečí dítěte a neprodleně zapojit školní personál. „Tím zároveň ukazujeme, že umět požádat o pomoc je důležitá dovednost a že šikana je věc, kterou musíme brát vážně.“
V naší domácnosti se snažíme, aby tyto těžké rozhovory probíhaly co nejpřirozeněji. Pomáhá nám, když si večer povykládáme den skrz pohled „růže a trn“ (jedna dobrá věc a jedna těžší), ptáme se na vtipné momenty, čteme nebo sledujeme pořady, které se těmito tématy zabývají (s naším devítiletým právě procházíme knihu „Wonder“ a moc se nám líbí), nebo sdílíme vlastní zážitky začínající „pamatuji, když…“.
Některé odpovědi našich dětí nejsou vždy příjemné na poslech, ale nahlédnutí do jejich vnitřního světa skrze narůstající smysl pro humor a empatii jsou příležitosti, které nechceme propásnout.
