S blížícími se svátky se do školy nahrnou žádosti, které dokážou přerůst přes hlavu: spirit weeks, pyžamové dny, sbírky jídla a hraček, tajní Ježíškové, třpytky, ozdoby a ten nekonečný seznam „prosím, přihlaste se“ do třídního kola.
Jedna maminka na TikToku už toho měla dost a ve virálním videu oznámila, že letos na žádné z těchto prosb neodpovíme kladně — žádné dary, žádné dobrovolnictví na třídní akce ani výlety.
Vysvětlila, že jako člověk, který dlouhodobě bojuje s úzkostí ve vysoké funkčnosti, už došla na hranici své kapacity. Navíc teď řešíme několik narozenin dětí během svátečního období, takže emocionální a logistická zátěž je ještě větší.
Podívejte se na video níže:
@heyempoweredmama This is one way im reducing the mental load as a mom of 4 navigating high functioning anxiety. Maybe this will help you too!
Řekla také, že to neznamená, že kids budou o něco ochuzeni — jsou rodiče, kteří se chtějí zapojit a mají kapacitu to zvládnout. A tahle volba říct „ne“ je pro ni cestou, jak si chránit duševní zdraví a kapacitu pro rodinu.
Reakce byly smíšené
Někteří uživatelé, včetně řady učitelů, silně odmítli postoj „ne“ — upozorňovali, že často nikdo jiný nepovstane a třídní práce či organizace zůstane na pár lidech.
Učitelé v komentářích zdůraznili, jak často za potřeby třídy doplácí ze svého, organizují akce bez rozpočtu, zůstávají déle, aby vyrovnali chybějící pomoc, a zároveň pečují o vlastní děti. Jde tedy často o vyhoření, nikoli o soudy vůči rodičům.
Autorka videa na to reagovala s empatií — omluvila se za případné komplikace a dodala, že aktivně pracuje na tom, aby si vyléčila úzkost a mohla být rodině znovu víc nápomocná doma.
Někteří rodiče ji hájili a připomínali, jak je prosincové období psychicky náročné: „Pro mě nejsou svátky tím, čím bývají pro ostatní — jsou to dva měsíce povinností.“
Co se vlastně děje během „svátečního přetížení“
Každý rok podobná debata vyplave na povrch. Po setření emocí a extrémních názorů zůstává jedno: mentální nálož spojená se školou a svátky je enormní.
List prosb, které rodiče v listopadu a prosinci často řeší:
- dvě spirit weeks
- sbírka konzerv
- sbírka na kabáty
- sbírka hraček
- třídní vánoční večírek
- seznam přání pro učitele
- dárek pro učitele
- sbírka nebo akce pořádaná PTA
- tématické dny s převleky (několikrát)
- koncert, na který má dítě dorazit v tmavých džínách — které ovšem nemáme doma
Když k tomu přidáme práci na plný úvazek nebo péči o domácnost, organizaci rodinných oslav a snahu udržet děti v klidu, i drobné prosby mohou být jako talíř, který se nesmí roztočit a spadnout.
Výzkumy navíc pravidelně ukazují, že většinu školních povinností nesou matky — emocionální, logistickou i „neviditelnou“ práci. O svátcích se tato zátěž nejen zvyšuje, ale násobí.
Učitelé jsou taky vyčerpaní
Frustrace učitelů, kterou vidíme v komentářích, často pramení z vyhoření, ne z odsuzování.
Mnozí učitelé:
- platí ze svého za potřeby třídy,
- organizují akce bez rozpočtu,
- pořádají večírky bez dostatečného počtu dobrovolníků,
- zůstávají po škole, aby zaplnili mezery,
- pečují o naše děti, zatímco zároveň rodičí o svoje.
Sledujeme dvě skupiny — rodiče i učitele — které jsou obě „pod hladinou“, přetažené a přejí si, aby někdo jiný převzal otěže. To je jádro problému.
Současný školní systém spoléhá na neplacenou práci
Většina třídních oslav a „speciálních“ aktivit nemá pevné financování. Tradice často drží pohromadě díky:
- penězům darovaným rodiči,
- dobrovolnému času rodičů,
- neplacené práci učitelů,
- emocionální kapacitě třídních rodičů.
Když se kdokoliv ze skupiny vyčerpá, systém se začne třást. Když jsou všichni unavení, začne se ukazovat prstem: rodiče říkají „už nemůžeme pořád všechno dělat“, učitelé říkají totéž — a oba mají pravdu.
Jak podpořit, když opravdu nemáme kapacitu
Podpora nemusí být na celé „vše nebo nic“. Může být šetrná, malá a reálná. Několik praktických možností, které pomůžou, aniž by nás to zruinovaly:
- poslat levnou, ale užitečnou potřebu do třídy (kapesníky, vlhčené ubrousky, slané tyčinky, fixy na tabuli),
- zvolit si jednu věc za sezónu a držet se jí — a mít toho dost,
- darovat menší finanční částku místo toho, abychom věnovali čas,
- zeptat se učitele: „Co je nejvíc potřeba? Uděláme tohle,“
- nebo pokud opravdu nemůžeme nic poskytnout: poslat krátký vděčný vzkaz.
Na úrovni duševního zdraví mohou hranice vypadat třeba takto:
- „Teď to nezvládáme, ale budeme sledovat další potřeby,“
- „Můžeme pomoci s jednou malou věcí — co by bylo nejvíc užitečné?,“
- „Tahle sezóna je pro nás přetížená, děkujeme za pochopení.“
Někdy už tím, že otevřeně pojmenujeme svoji kapacitu, ostatním pomůžeme lépe plánovat.
Možná řešení: méně žádostí, ne více snažení
Autorka videa udělala silný bod: děti nepotřebují šest třídních večírků, aby pocítily kouzlo svátků.
Jednoduché je udržitelné. Jednoduché je spravedlivé. Jednoduché dává prostor učitelům nadechnout se a rodičům zapojit se způsobem, který zvládnou, aniž by shořeli.
Největší dárek, na který si děti pamatují? Klidný dospělý, který je přítomný.
Nejde o tematickou svačinu, domácí dekoraci nebo barevně sladěný pytlík. Záleží na:
- rodiči, který není na pokraji sil,
- učiteli, který není úplně vyčerpaný,
- děti, které se cítí bezpečně v péči dospělých kolem sebe.
Chránit svou kapacitu není sobecké — je to rozumné a udržitelné. Učí to hranicím a připomíná, že nikdo z nás, ať už rodič nebo učitel, nemůže nést celou zátěž sváteční sezóny sám.
A pokud je letos naším největším úspěchem udržet domácnost v chodu — to stačí.
