Když našemu nejstaršímu synovi bylo sedm let a dostal diagnostiku ADHD, místo aby nás zavalila beznaděj, ponořili jsme se do informací. Hltali jsme knihy o ADHD, poslouchali odborné podcasty, čmáraly si články do telefonu místo spánku a vyhledávali jsme pomoc u každého specialisty, ke kterému jsme se dostali — ať už byl v našem síti pojištění, nebo mimo ni.
Rady přicházely ze všech stran a naše rodičovské instinkty najednou působily nejistě, až nebezpečně. Tlak na nalezení „správných“ zásahů proměnil každý aspekt výchovy — od stravy až po čas u obrazovek — v období intenzivního testování.
Během jedné terapie nám terapeut naznačil, že výrazné omezení nebo úplné vyloučení obrazovek by mohlo přerušit nekonečný cyklus emocionální dysregulace u našeho syna. Přikývli jsme a cítili stud. I když obrazovky ADHD nezpůsobují, přemýšleli jsme, jestli nepřispívají k meltdownům, impulzivitě a nepozornosti. Horší bylo, že jsme si kladli otázku, jestli když dáme dětem obrazovku výměnou za pár klidných hodin, jsme tím špatní rodiče.
Byli jsme tak zaujatí tím „udělat to správně“, že jsme vsadili na metodu z jedné krajnosti — úplný cold-turkey detox. Potřebovali jsme černobílé řešení, které by nám dalo nový start; naše psychická zátěž neumožňovala nuance. Když detox mohl teoreticky synovi pomoci k lepší seberegulaci, stálo podle nás za to to zkusit.
Náš manžel, který méně podléhá panice a není zatížený matkínským výčitkám, si myslel, že je to možná přehnané. Kdo jsme, abychom dětem vzali sobotní kreslené? A co to bude znamenat pro nás a naše vlastní používání telefonů?
První týdny bez obrazovek nebyly jen trnité — byly plné propadů v sebekontrole, které se přelévaly mezi dětmi a námi. Už v třetím týdnu jsme ale byli překvapeni, jak rychle děti přestaly o obrazovky žádat. Problém jsme spíš měli my, dospělí: boj s nutkáním projíždět telefony, odkládání záznamů zápasů nebo Netflixu až do doby, kdy děti už budou spát.
Role „plánovače zábavy“ v novém bezobrazovkovém režimu byla vyčerpávající, zvlášť v létě. Díky manželově práci hasiče jsme často zůstávali sami v tom neprobádaném území výchovy bez obrazovek na dny i týdny. I když nám páčilo být s dětmi víc a rozšiřovat rodinné možnosti trávení času, sami jsme téměř neměli čas pro sebe.
Byli jsme natolik oddaní doslovnému provedení detoxu, že si vzpomínáme, jak jsme jednou impulzivně vyrvali manželovi telefon z ruky, když synovi ukazoval video s košíkovou. Tehdy jsme si uvědomili, že děti se k obrazovkám stejně dostanou — naše rigidní myšlení vytvářelo falešný pocit bezpečí a kontroly.
Pokud budeme upřímní, nezůstalo to jen u obrazovek. Promítlo se to i do dalších oblastí výchovy — nakupovali jsme jen bio potraviny nebo kladli produktivitu nad odpočinek. Drželi jsme se plánu v domnění, že tak se vyhneme nepříjemné nejistotě, přiznání si úzkosti a hlavně strachu, že svému synovi selžeme.
Pravda je složitější: detox měl svá úskalí, ale přinesl také hmatatelné přínosy. Bez obrazovek se naši dva synové naučili bavit navzájem — tahali bedny s maškarními kostýmy, přestavovali polštáře na pevnosti a trávili víc času hraním venku. Nepochybujeme, že právě tahle společná hra utužila jejich vzájemné pouto.
Během detoxu náš syn s ADHD objevil kouzlo knihovny — poprvé začal číst pro potěšení. Měsíce jsme odnášeli domů hromady knih a on je hltal jednu za druhou. Teď, když jsme obrazovky znovu zavedli, jsou pro něj čtení knih a poslech dětských podcastů oblíbenou aktivitou mezi časem u obrazovek.
Kromě toho, že jsme se museli vzdát pocitu falešné kontroly, bylo důležité stanovit si i konkrétní cíl. Postupně jsme pochopili, že jedním z nejdůležitějších nástrojů, jak podpořit našeho syna, bude modelování růstového myšlení. Nevyhneme se tomu tím, že se budeme vyhýbat těžkostem — adaptability, odolnosti a tvořivému řešení problémů se děti naučí spíš tím, že je to uvidí u nás.
Od znovuzavedení obrazovek se učíme vnímat je jako neutrální nástroj, který může dětem — zvlášť těm neurodivergentním — i pomáhat. Na Instagramu jsme narazili na skvělé zdroje, které se tématu věnují a inspirují nás praktickými tipy. Zkoušíme konkrétní postupy od rodičů, kteří mají podobné zkušenosti — například graf toku časů u Destini Ann nám pomáhá zavádět přestávky od obrazovek tak, aby syn získal více autonomie. OT Butterfly zase nabízí spoustu tipů na senzomotorické a nervové regulace a skvělé rady, jak stanovovat hranice s obrazovkami.
Podívejte se na tyto instagramové zdroje:
https://www.instagram.com/thegamereducator/
https://www.instagram.com/reels/DO9eRhoD98w/
https://www.instagram.com/theotbutterfly/
Trvalo nám, než jsme si znovu věřili jako rodiče neurodivergentního dítěte a našli vlastní cestu. Přehodnocení role obrazovek jako morálně neutrálních nástrojů k tomu hodně přispělo. Nemáme výčitky za měsíce, kdy jsme obrazovky vynechali, ale možná nejcennější a nejosvobozující lekcí pro nás bylo užívat si je bez studu.
