Jsme v jádru spíš introvertní a small talk nám nejde – ne z povýšenosti, ale proto, že se nám při konverzaci s cizími lidmi často zablokuje mozek.
Když si náš manžel změnil kariéru a stal se hasičem, naše sociální úzkost šla trochu stranou. Uvědomili jsme si, že nám k životu nestačí jen pár známých z náměstí – potřebujeme celou „vesnici“.
Až když starší syn začal sportovat, opravdu jsme si k některým maminkám našli bližší vztah. Strávily jsme hodiny každé víkendové odpoledne na tribuně, vyměňovaly si svačiny, střídaly se při koupích kávy a povzdechy nad domácími úkoly i hádkami o čas před obrazovkou – to k sobě lidi sbližuje.
Jedna z maminek nám byla obzvlášť blízká. Byla vtipná, srdečná, ostrá a „cool“. Navíc jsme měly společnou zkušenost s výchovou neurodivergentního dítěte, což může být krom výzev i dost osamělé. Mít po ruce někoho, s kým si vyměňujeme zdroje, ventilujeme a kdo nám rozumí, bylo k nezaplacení.
Bylo krásné sledovat, jak se náš syn společensky rozvíjí. Kluci na sebe s úsměvem běhali po škole, při cestě k autu nespustili zrak jeden z druhého a pořád se ptali na další playdate. Vymysleli si tajné podání ruky, chodili na své narozeninové oslavy a hostili se střídavě o víkendech i po škole.
Když se dynamika mezi našimi syny najednou změnila, zpočátku jsme to přehlíželi. Domnívali jsme se, že když kamarád našeho syna zamával a ignoroval ho, je to jen špatný den.
Naneštěstí se to začalo dít častěji. Povzbuzovali jsme ho, aby si s kamarádem promluvil a řekl, jak se cítí, a zeptal se, co ho trápí. Vysvětlili jsme mu, že přátelství jsou občas složitá, ale že se o nich vyplatí mluvit.
Při jedné společné hře jsme pak viděli, jak ho ten kamarád spolu s dalším jejich školním kamarádem záměrně vylučují. Zatmělo se nám před očima — ta známost, která mu dřív přinášela tolik radosti, se změnila v něco úplně jiného.
Když se to začalo projevovat i ve škole, zavolali jsme mamince oné holčičky. Byla to nepříjemná situace pro obě strany, ale věřili jsme vztahu, který jsme si vybudovali, a rozhodli jsme se, že musíme dodržet vlastní radu a promluvit si o tom.
Na konci hovoru jsme cítili úlevu a vděk – přistoupila k tomu zvědavě a opravdově se snažila situaci řešit. Zda a jestli by přátelství našich synů mělo pokračovat, či zda by mělo pokračovat, už byla jiná otázka.
Jak se kluci pomalu rozešli — a nakonec to bylo pro ně lepší — cítili jsme i kousavý žal. Bylo jasné, že odcizení syna od skupiny změnilo i naše vztahy v rodičovském kruhu.
Následovali jsme vedoucí linku našeho syna a začali odmítat pozvánky na společné akce, které bychom dřív rády přijali. A tím se i naše nová kamarádka postupně vzdálila.
Bylo důležité učit syna rozlišovat mezi zdravým třením, které se dá vyřešit, a nezdravou dynamikou, které se nemá vystavovat — ale bolelo to.
Učíme ho rozpoznat, co za řešení stojí, a co si už nenechat líbit. To je důležité — i když to stále bolí.
Uvědomujeme si, že „vesnice“, kterou si stavíme, má svůj nevšední plán. Nejde jen o to najít maminky, které nás pustí mezi sebe — musí v ní být i stabilní zázemí pro naše děti. Někdy to jsou sousedé, se kterými toho moc společného nemáme, ale jejich děti si s našimi rozumějí; jindy to jsou přátelé bez dětí, kteří si užívají roli tety či strýce a klidně cestou koupí něco k jídlu; nebo manželky hasičů, jejichž děti jsou mladší, ale cítíme je skoro jako příbuzné.
Dokud umíme přijít sami k sobě domů, mohou být stavební materiály naší vesnice různé.
